A také zkrátka musíme posilovat své spojení s Krišnou. Višvanáth
Čakravartí Thákur popisuje, jak to spojování s Krišnou funguje. Říká, že
nejprve je všude Mája. Všude kolem nás, jako oceán. A jednoho dne uprostřed
toho jde kolem nějaký oddaný. A v jeho úsměvu je něco zvláštního. Vypadá trochu
šťastně. A to nám dodá maličko víry. Protože jsme hladoví. Uprostřed celé této
iluze jsme velice hladoví. Zkoušel jsem všechno a cokoli, ale přesto nejsem
šťastný. Miloval jsem, žil, bral, dával, získával a ztrácel, a teď stále nemám
nic. A teď jsem tady a tenhle oddaný vypadá trochu šťastně. Možná něco má. „Ne,
ne, ne, ne, ne...“ Ale přesto to stále máme mysli. „Možná tam nakonec přece jen
něco je.“ A jednoho dne nás to přivede zpátky za oddanými. Jednoho dne zase
oddané navštívíme. A už to jede. Pakory, samosy, kírtan, vonné tyčinky, a vezmi
si tuhle knihu...
Takže je řečeno, že tako pomalu, pomaličku, se postupně trochu očišťujeme a v jednu chvíli někteří lidé řekou: „Ano. Tohle je to pravé.“ A pak to teprve opravdu začíná. Je řečeno, že v tuto chvíli je tu maličký ostrůvek a kolem něj veliký oceán Máji. Ale je tu maličký Krišnův ostrůvek. A pak někdy na tom svém malém ostrůvku zpíváme „Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare / Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare“. Ano. A v tom oceánu Máji kolem nás proplouvají velké lodě hmotných tužeb. Takže je to trochu těžké. Ale pokud pokračujeme ve zpívání Hare Krišna, tak ty lodě postupně odplouvají dál. A my se ustálíme. Je řečeno, že v tomto bodě hmotné touhy zeslábnou a přicházíme na pokročilou úroveň ništa, kde je mysl upevněná: „Já chci Krišnu. Teď si jsem jistý, že Krišna je důležitější, než cokoli jiného. Teď už to vím.“ Takto postupně děláme pokrok. Do té doby pochybujeme a máme to namixované: „Krišna? ... Nebo Mája? ... Krišna? ... Mája?“ Ale v tuto chvíli už ne. Chceme Krišnu. A potom své naslouchání a zpívání bereme velmi vážně. A poté začne narůstat chuť. A tato chuť zakryje celý ten oceán. Hmotné touhy se teď staly loděmi na obzoru. Ještě je vidíme, ale už nejsou tak blízko. Takže materiální touhy už teď nejsou tak důležité. A zpíváme víc a víc, s chutí a víc čteme a nasloucháme, a nemůžeme přestat a chceme stále víc! Ano! A po kírtanu pak máme ještě trochu kírtanu, protože zkrátka nemůžeme přestat. A takto jsme stále pohrouženi v naslouchání a zpívání. A nyní den za dnem ta chuť, která zakryla ten oceán, se začíná prohlubovat. A jak jde stále hlouběji, roste naše připoutanost ke Krišnovi. Nejprve ta chuť jen pokrývala oceán našeho vědomí a nyní jde hluboko do něj. A i ty podvědomé zbytky hříšných tužeb jsou postupně vytlačovány. A potom naše touha jen myslet na Krišnu a meditovat o Krišnovi začne být silnější a silnější. A my začínáme být velice dychtiví. A pak se jednoho dne Krišna zjeví v naší meditaci. Uvidíme Ho. Ne jen obrázek. Uvidíme ho v činnosti, takového, jaký je, tváří v tvář. Zjeví se nám v meditaci. Ale Mája tu bude stále. Nyní už tu však bude pouze v podobě stínu. Co to znamená, Mája v podobě stínu? Znamená to, že nejsme tolik pod vlivem Máji, ale víme, že ta příležitost tu stále je. Ve skutečnosti to nechceme dělat, ale mohli bychom to udělat, kdybychom to udělat chtěli. Víte, jak Mája umí pracovat. Ve skutečnosti to dělat nechceme, ale mohli bychom, kdybychom chtěli... Ale za touto úrovní je préma, čistá láska k Bohu. V tuto chvíli již tam Mája není. V tuto chvíli už je jen Krišna.
Takže je řečeno, že tako pomalu, pomaličku, se postupně trochu očišťujeme a v jednu chvíli někteří lidé řekou: „Ano. Tohle je to pravé.“ A pak to teprve opravdu začíná. Je řečeno, že v tuto chvíli je tu maličký ostrůvek a kolem něj veliký oceán Máji. Ale je tu maličký Krišnův ostrůvek. A pak někdy na tom svém malém ostrůvku zpíváme „Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare / Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare“. Ano. A v tom oceánu Máji kolem nás proplouvají velké lodě hmotných tužeb. Takže je to trochu těžké. Ale pokud pokračujeme ve zpívání Hare Krišna, tak ty lodě postupně odplouvají dál. A my se ustálíme. Je řečeno, že v tomto bodě hmotné touhy zeslábnou a přicházíme na pokročilou úroveň ništa, kde je mysl upevněná: „Já chci Krišnu. Teď si jsem jistý, že Krišna je důležitější, než cokoli jiného. Teď už to vím.“ Takto postupně děláme pokrok. Do té doby pochybujeme a máme to namixované: „Krišna? ... Nebo Mája? ... Krišna? ... Mája?“ Ale v tuto chvíli už ne. Chceme Krišnu. A potom své naslouchání a zpívání bereme velmi vážně. A poté začne narůstat chuť. A tato chuť zakryje celý ten oceán. Hmotné touhy se teď staly loděmi na obzoru. Ještě je vidíme, ale už nejsou tak blízko. Takže materiální touhy už teď nejsou tak důležité. A zpíváme víc a víc, s chutí a víc čteme a nasloucháme, a nemůžeme přestat a chceme stále víc! Ano! A po kírtanu pak máme ještě trochu kírtanu, protože zkrátka nemůžeme přestat. A takto jsme stále pohrouženi v naslouchání a zpívání. A nyní den za dnem ta chuť, která zakryla ten oceán, se začíná prohlubovat. A jak jde stále hlouběji, roste naše připoutanost ke Krišnovi. Nejprve ta chuť jen pokrývala oceán našeho vědomí a nyní jde hluboko do něj. A i ty podvědomé zbytky hříšných tužeb jsou postupně vytlačovány. A potom naše touha jen myslet na Krišnu a meditovat o Krišnovi začne být silnější a silnější. A my začínáme být velice dychtiví. A pak se jednoho dne Krišna zjeví v naší meditaci. Uvidíme Ho. Ne jen obrázek. Uvidíme ho v činnosti, takového, jaký je, tváří v tvář. Zjeví se nám v meditaci. Ale Mája tu bude stále. Nyní už tu však bude pouze v podobě stínu. Co to znamená, Mája v podobě stínu? Znamená to, že nejsme tolik pod vlivem Máji, ale víme, že ta příležitost tu stále je. Ve skutečnosti to nechceme dělat, ale mohli bychom to udělat, kdybychom to udělat chtěli. Víte, jak Mája umí pracovat. Ve skutečnosti to dělat nechceme, ale mohli bychom, kdybychom chtěli... Ale za touto úrovní je préma, čistá láska k Bohu. V tuto chvíli již tam Mája není. V tuto chvíli už je jen Krišna.
Žádné komentáře:
Okomentovat