Govardhan puja 2007 - veřejný program v Praze (Průhon)

Bhagavad-Gíta 5.14

na kartrtvam na karmáni lokasya srjati prabhuh

na karma-phala-samyogam svabhávas tu pravartate

Vtělená duše, pán města v podobě svého těla, nevytváří činy, nepodněcuje lidi k jednání ani nevytváří plody činů. To vše dělají kvality hmotné přírody.

VÝZNAM: Jak bude vysvětleno v sedmé kapitole, živá bytost je jednou z energií či forem přirozenosti Nejvyššího Pána, ale liší se od hmoty, Pánovy jiné přirozenosti, která se nazývá nižší. Z nějaké příčiny je vyšší přirozenost, živá bytost, již od nepaměti ve styku s hmotnou přírodou. Dočasné tělo neboli hmotný příbytek, který získává, se stává příčinou různých činností těla kvůli tomu, že se (pod vlivem nevědomosti) s tělem ztotožňuje. Příčinou utrpení a neštěstí na úrovni těla je nevědomost trvající od nepaměti. Jakmile se živá bytost povznese nad činnosti těla, oprostí se i od jejich reakcí. Dokud přebývá ve městě v podobě těla, zdá se být jeho pánem, ale ve skutečnosti ho ani nevlastní, ani neovládá jeho činnosti a jejich následky; nachází se uprostřed hmotného oceánu a bojuje o přežití. Vlny s ní zmítají sem a tam a ona nad nimi nemá žádnou vládu. Tím nejlepším co může udělat, je dostat se z vody pomocí transcendentálního vědomí Krsny. To jediné ji zachrání před rozbouřenou hmotnou existencí.

Dokud jsme v tomhle těle, tak zažíváme, že máme nad spoustou věcí vládu. Dělám svoje plány a potom je uskutečňuji. Takže nenecháváme věci, aby se jen tak děli v našem životě. Někteří lidé to dělají, ale většina lidí si dělá plány. „Já mám svůj plán, všechno to mám vymyšlené a takhle to uděláme.“ A tímto způsobem krok za krokem realizujeme svoje plány. Některé plány jsou tajné..., ale ať je ten plán jakýkoliv, tak si myslíme, že můžeme mít věci pod kontrolou. A teď nám tady Bhagavad-gíta říká, že nad věcmi nemáme vládu? My na to říkáme, „ ano ano, to je pěkné.“ Ale ve stejnou chvíli plánujeme, co budeme dělat, až tenhle program skončí. Já také mám svůj plán na zítřek, já půjdu na Govardhan. To je můj plán. Ale konec konců nic není jisté. Možná, že dnes v noci pořádně nasněží, tak na žádný Govardhan nepojedu. Ne ne, žádný sníh nebude. Jedu ke Govardhanu! Takže my máme své plány. prakrte kriya manány gunya sarvasya karmanah My si myslíme, že jsme konatelé. Aham kara vimudyatve kataham iti manyatve My si myslíme, že jsme konatelé, ale ve skutečnosti je všechno ovládáno kvalitami přírody. A pro oddaného to v konečném smyslu znamená, že je to Krsna kdo má vládu a nikdo jiný. mayádhyaksena prakrtih súyate sa-carácaram Krsna ovládá hmotnou přírodu, a proto závisíme na Krsnovi. A cokoli nám Krsna dovolí, to můžeme dělat. Protože my si nikdy nemůžeme být jisti výsledky svých činností. Pracně se snažíme vyždímat nějaký požitek z této hmotné energie, ale jestli nám to není dáno osudem, tak pro nás bude těžké, abychom to získali. Když nám není dáno zažít štěstí, tak čeho můžeme dosáhnout? Proto je oddaný odpoutaný. Oddaný si myslí, „dobře Krsno, cokoli mi pošleš, tak já se naučím být spokojený s tím.“ V Gítě je řečeno, že askeze mysli je být spokojená. To znamená, být spokojený s čímkoli, co nám Krsna pošle. Přijmout osud. Protože konečně jediná dobrá věc v našem životě je oddaná služba Krsnovi. To je ta jediná věc, která je skutečně dobrá. Samozřejmě každý je vzrušený, když mu někdo dá znenadání velkou spoustu peněz, nebo když jedete a autu před vámi se otevře kufr a začnou z něj létat peníze. Můžete si myslet, že to se může stát jenom ve filmu, ale já s tím mám nějaké zkušenosti. Nebylo to auto, ale bylo to během poslední Rathayátry v Amsterodamu. Najednou koutkem oka jsem zahlédl letající peníze, spousta bankovek, hnědé 50ti eurovky… já jsem byl první. Vzal jsem tenhle čadar a šel jsem po nich. Hned jsem řekl ostatním, posbírejte ty peníze a přineste je sem. Pěkně jsme toho nastřádali. Vy se můžete divit, jak zaplatili všechny dopravní výlohy, já jsem to ve skutečnosti donesl organizátorům toho festivalu. To se stalo během Rathayátry, tak bylo jasné, že to jsou Jagannáthovi peníze. A oni potom přepočítali ty peníze a bylo to přesně tolik kolik jim chybělo do rozpočtu. Já dodnes nevím, odkud se tam ty peníze vzali. Obrovský mrak letících peněz, to je příběh podle skutečnosti. Možná to byl nějaký polobůh, udělal oběť Pánu Jagannáthovi. Můžeme vidět, že Rathayátra je transcendentální činnost. My si můžeme myslet, že na to nemáme peníze, abychom uspořádali Rathayátru, ale když to i přesto uděláme, tak nějakým způsobem o to bude postaráno. Hnutí Pána Krsny se rozvíjí Jeho řízením. Jakmile si myslíme, že všechno závisí na nás: „ Tenhle templ je tu díky mě; nebo díky mému shánění peněz může tenhle templ fungovat; kdybych tady nebyl já, abych se staral o božstva, tak by se musel zavřít oltář, naštěstí já tady jsem, mají štěstí, že mě mají.“ V takové situaci se člověk dostává do velkých problémů. Krsna nás nechá, abychom den za dnem zvětšovali svojí pýchu. A pak, když si budeme myslet, jak jsme obrovští, nám to všechno sebere. Pak jediné co nám zbyde, je náš vztah s Krsnou. Stejné to bude i na konci života, jediné co vám zůstane, bude váš vztah s Krsnou a co jste pro Něj udělali, nic víc. Tak to prostě chodí, Krsna nás občas rozdrtí a my musíme skousnout trpké sousto. Krsna je vždycky milostivý, protože v takových chvílích mi můžeme vzpomínat na Krsnu. Oddaní se cvičí ve vzpomínání na Krsnu. Každý den přizpůsobujeme věci, abychom mohli vzpomínat na Krsnu, abychom viděli větší obrázek. Jako je nebe a na něm vychází a zapadá slunce, někdy tam jsou mraky, to pak chodíme takhle v mrazu a zimě, jindy svítí slunce, takže to je všechno pěkné, dnes je tak hezky. Vidíme vždycky jenom slunce a mraky, nebo za nimi vidíme Krsnu, který je stvořitelem všeho? Oddaní vidí Krsnu. Oddaní si Ho takhle připomínají, „ tady je slunce, Krsna poslal slunce, tady jsou mraky, Krsna nám poslal mraky, tady je štěstí to nám taky poslal Krsna.“ V Indii bylo tradicí, že pokud přišel ke dveřím nějaký cizinec, tak si lidi řekli, Krsna nám posílá hosta. Proto se k hostu vztahovali jako k představiteli Krsny. Přivítali ho jak nejlépe mohli, protože to je představitel Krsny, kterého poslal samotný Krsna. To je velice pěkný zvyk. Já jsem před lety cestoval po Indii a pamatuji si, že jsem vždycky přišel k nějakému domu a požádal o trochu vody a lidé mě pozvali dovnitř a dali mi dobrý nápoj a jídlo a tak to bylo. Já jsem byl v Indii nový a tak jsem nevěděl proč, ale teď to vím, tomu se říká nri jajňa sloužení Pánu zkrze člověka. To je pěkná součást kultury, sloužit Pánu zkrze lidi. To je pěkné, Když přijdou nějací hosté, tak uvažovat, „ to Krsna je posílá.“ Né takový ten přístup, „ kdo je tam? Nemáme zájem.“ My víme, jak je západní svět studený a neosobní. Jsme velice ovlivnění impersonalismem, protože nevidíme žádné spojení s ostatními. „Všichni ti lidé jsou cizinci, co je mi do nich. Já vás neznám, tak proč bych s vámi měl mluvit?“ Tahle nálada se tak rozmáhá, že celý svět se nyní chová, jako cizinci. Ale oddaný vidí všechny, jako syny a dcery stejného otce, Krsny. Takto můžeme cítit rodinné vztahy k celému světu. Tohle je dodnes v Indii pořád velice silné.

( Následovalo obětování lampiček Pánu Dámodarovi.)